Mám vypozorováno, že to vždycky začně nevinně. Jen tak, jakoby nic. Nikdy nic není v plánu. Tentokrát to začalo velkou mandalou, přešlo přes minimalistickou geometrii. Výstava Vasareliho, na kterou se chystám až bude trochu lepší počasí, mne zase přiměla k nemožné geometri a iluzi. Skončila jsem u kámošek zvaných Whimsical face, tedy náladové tváře. Holky furt volaly z knihovny, ale trpělivě čekaly, až na ně přijde řada. Knížka s návodem na tyto úžasné hlavičky mi leží doma poměrně dlouho.
Takže tady jsou přírůstky.
Minimalistická geometrie. Černý karton a bílé gelové pero. Protože nejsem profi fotograf, tak černá se mi fakt blbě fotí a i přes úpravu ve fotoprogramu, ty prachy jsou odlesky světla.
Další máme optické iluze a nemožnou geometrii. Nemožnou proto, protože takhle by to nikdy nemohlo fungovat. Otcem těchto "nemožných" obrázků byl M.C.Escher. Stačí jeho jméno zadat panu Gůglovi a jste v nemožném (imposible) obraze.
No a nakonec ty holky. Tak tady máme holky z knížky, ze skicáku, jedna pěkně naštvaná na nějakém poznámkovém papíru a jedna stvořená z pastelu, razítek a jiných možných výtvarných médií.
A taky jsem si trochu hrála se Zendalami a pro článek o stresu kreslila odstresující obrázky.
Zde jsem vám nastínila rozmanitost své činnosti. Takže mám opravdu vždy co kreslit. Až teď, když to vidím pohromadě, jsem si uvědomila, že je teprve půlka února, tedy ani ne čtvrt nového roku za námi a co jsem toho stihla. Takže vlastně docela makám. A v tom je ta krása, když člověk dělá co ho baví, tak ani nevnímá, kolik práce je za ním.
Mějte krásný den
